Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Jilemnici



modlitba

Modlitba je v první řadě obrácení pozornosti. Obrácení pozornosti od věcí, které nás běžně obklopují a kterých jsme přehlceni, od věcí, které rozptylují naši pozornost. Modlitba nás nasměruje k věcem, ke kterým je potřeba trochu ticha a soustředění.

Modlitba se pak stává dialogem s Hospodinem. Dialogem proto, že jako lidé máme mnohé otázky, mnohé prosby, mnohá důvěrná sdělení a od někoho pak čekáme odpověď. A naopak – ten Někdo na nás má také mnohé otázky, mnohá důvěrná sdělení, prosby… a je na nás, vyslechneme-li je, odpovíme-li a budeme-li pak naše odpovědi autenticky i žít.

V modlitbě můžeme děkovat. Děkovat za všechno, co se nám daří, za všechno, co dobrého k nám v našem žití přichází – co je nám darováváno.

A co ty věci špatné, které do našich životů také vstupují? I za ně máme děkovat? Mnohdy by to asi upřímné nebylo. S těmito věcmi se máme svěřovat do Hospodinovy náruče v naději, že i když my sami nerozumíme, on je nám přesto nablízku právě i v těchto nejasných a nepochopitelných situacích. I v těchto chvílích, které nedokážeme plně pochopit a přijmout, on je s námi!

V modlitbě máme prosit. A ovlivníme tím snad Boží vůli? I samotný Ježíš se modlí: „Ne má, ale Tvá vůle se staň…“ (Lk 22,42). Máme tedy Hospodinu předkládat své prosby a snažit se, aby byly v souladu s jeho vůlí. Naše vůle je totiž příliš krátkozraká. Vyhoví snad Hospodin zahrádkáři, který potřebuje, aby pršelo, nebo výletníkovi, který naopak touží po pěkném počasí?

V modlitbě máme vyznávat. Máme se před Hospodina stavět bez přetvářky, bez masek a předkládat mu věci, se kterými sami v sobě nejsme spokojeni, nebo o kterých přímo víme, že jsme je pokazili. Můžeme mu, v důvěře v odpuštění, předkládat všechna naše pochybení, kterými jsme se (třeba vůči ostatním lidem) provinili. V rozhovoru s ním vlastně ani nelze nic předstírat. Před ním stojíme tací, jací opravdu jsme. A dokážeme-li v takovéto situaci sami sebe přijmout, pak to jistě bude i nám samotným k užitku.

Modlitba je v zásadě velmi svobodná. Lze se modlit ve společenství ostatních, stejně tak jako o samotě, lze se modlit, když je nám těžko, ale i když máme radost, lze se modlit v kostele, ale také vylezeme-li třeba do koruny stromu. Modlit se můžeme v duchu nebo nahlas.

Modlitbou, kterou se řekne vše podstatné, je Modlitba Páně:

Otče náš, jenž jsi v nebesích,
posvěť se jméno tvé,
přijď království tvé,
buď vůle tvá
jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes
a odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům
a neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé je království i moc i sláva navěky.
Amen

A vlastně nejlépe je, když se celý náš život stane jednou velkou modlitbou – jedním velkým rozhovorem s Hospodinem…